Jsme kapky v moři

/ 2 dubna, 2020/ Nezařazené

Rozhlížím se kolem sebe a vnímám, jak pravá podstata každého z nás vidí momentální, jako vždy nakonec pomíjivé dění. Naštěstí se v mém „Vesmíru“ setkávám s těmi, jejichž cesta je jasná a je tak „vrostlá“ do jejich Srdcí, že okolnosti už pramálo mají na ně vliv. A ne, že by snad ne-věděli a ne-viděli, co se všude kolem odehrává, jaké divadlo se rozpoutalo v blízkém i vzdáleném okolí našeho Bytí a kolik aktérů se aktivně realizuje na jevišti zvaném planeta Země. Jak ve své svobodě nemají v úmyslu hrát smutné a tragické role obětí, které, jak je vidět, jsou stále na programu a v oblibě mnoha zájemců.

Žádné divadlo ale neposkytuje jen hlavní role, a tak se postupně dostávají ke slovu vedlejší role a tak zvané štěky, kterými se dotváří celá scenérie šílenství, které jen málo kdo přijímá, sleduje a hodnotí, aby se ve Víře, a tedy beze strachu stal součástí procesu, který vážně NEMÁ smysl v tom se jen obětovat, ať už rovnou fyzicky, a nebo emocionálně, mentálně, velmi oblíbeně také ekonomicky, či se třást strachy, a nebo vzteky, a poukazovat na nesnesitelnost existence, kterou zapříčinil ten, ten, ten, tam ten, onen, tam ti, s úmyslem mi ublížit a zničit mě.

Je zábavné sledovat jednotlivce, kteří se dávno, dávno před „naší“ situací dostali postupně a sami, vlastním přičiněním do stavu, za který teď chtějí vinit druhé, a nebo samotnou momentální situaci. Jak typické!! Žádná novinka se ve světě lidí neděje, nic nového, jen ta intenzita je fascinující, to množství a rychlost, s jakými se odhaluje všechno, co by se za klasické, pomalu plynoucí komedie jen těžko rozpoznávalo a vyjevilo.

A tak si tu na Zemi hrajeme, a v tom „divadelním představení“ hrají absolutně, opakuji absolutně všechny Bytosti. A stačí se jen zaposlouchat do kritik a slov tisíců chytráků, hodnotících a kritizujících jiné země, jiné politiky světa, jiný přístup, jistá rozhodnutí, postupný vývoj událostí a dějů, hezky ze svého chlívku, který dává omezený pocit, jak mě se týkají už jen dramatické dopady, co by oběti osudu a kdo ví čeho všeho ještě.

No dobrá…

Já sama mohu hovořit jen za svůj vlastní part a ten, řeknu Vám, mi přináší JASNOU PERSPEKTIVU! Ale jak už jsem výše psala. O perspektivě jsem se zmínila už před dvěma měsíci, kdy jsme vstoupili do roku 2020. I já jsem v tom časoprostoru VĚČNOSTI a NEKONEČNA, na přelomu ledna a února svobodně sama rozhodla o mé PŘÍTOMNOSTI. Jednoduše – jsme v tom konečně transparentně a absolutně všichni, a přitom každý sám za sebe moji milí.

Až to pochopíme, může začít další HRA! Rozhodně ne dříve…

Jana Paseková

Share this Post

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*
*