Poslat to dál

/ 15 května, 2020/ Nezařazené

Několik dní ve mně narůstá pocit, že potřebuji napsat cosi o nekonečné pasivitě, lenosti a jakémsi kómatickém stavu lidí kolem mě a vlastně v celém mém okolí a naší společnosti. A ne, že by to pro mě bylo něco nového, ale ta míra nezájmu, průměrnosti a věčného žvanění, po kterém většinou nenastává doslova nic, dává zabrat mému životnímu optimismu a „rozesmutňuje“, i když na chvíli, za to však stále častěji, moje radostné a láskyplné Srdce. Včera jsem ale viděla jeden dvacet let starý film a jen jsem si opět potvrdila, že s mým vnitřním nastavením a každodenní realitou patřím mezi velmi šťastné Bytosti, a že poměr „živých“ a „mrtvých zaživa“ je nesrovnatelný, a také, že tomu tak pravděpodobně bylo vždy.

Studuji v posledních měsících knihy mého milovaného, nejoblíbenějšího a vlastně jediného autora, a když píši že studuji, myslím to doslova. Předpokládám, že vedle mého reálného života je právě tato moje činnost důvodem znepokojení a také zprostředkovatelem otázek, zda, jak a proč vůbec bych měla nějak přispět ke zlepšení situace, kterou vnímám? Vždy se ale doberu ke stejným závěrům, a co je mnohem důležitější, nezůstávám jako většina lidí jen u teorií. A je to stále stejné!

Po celý můj život vidím a cítím tisíce důvodů, proč se radovat, proč tvořit, proč objevovat, proč zkoušet, proč komunikovat, proč vysvětlovat, proč iniciovat nové a ukončovat naplněné, proč věci dotahovat, proč vylepšovat, proč se hýbat, proč poznávat, proč studovat, proč předávat, proč vůbec ráno vstát, uvařit si dobrou snídani, proč si zacvičit, proč si udělat výlet, ať už sama, a nebo s přáteli, proč budovat vztah, na který jsem čekala celý život, bez ohledu na vzdálenost, která mezi námi prozatím je, proč překonávat složité, aby se stalo posléze snadnějším, proč být sama sebou, i když mi chtějí radit ti, kteří sami sebou nejsou, proč na konci dne ulehat s pocitem, že den byl nekonečně dlouhý, zajímavě prožitý srdcem, duchem i tělem.

Stále méně a méně vnímám potřebu kohokoliv, a nebo čehokoliv z vnějšího světa, něčeho, co přesahuje mě samotnou, pro stav harmonie, klidu, vděčnosti, radosti, lásky a zdraví a stále více a více vnímám příležitost k podpoře šťastného a naplněného života všech, kdo vděčně a v pokoře děkují za každý den svého života tak, jako já.

Dnes už vím, že být „jen“ příkladem nestačí, a bezpečně vím, že jsem prozatím neobjevila ideální způsob, jak oslovit davy, a nejlépe celý Svět…

Ale já na to přijdu!

Jana Paseková

Share this Post

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*
*