Koloběh života

/ 12 prosince, 2020/ Nezařazené

Dlouho už jsem nic nenapsala a ne, že bych snad neměla témata, ta mi vážně nikdy nechyběla, ale pokaždé, když jsem se uchystala jako mnoho předchozích let cokoliv sdělit, šla jsem v posledních týdnech raději například zalévat květiny, a nebo dát prádlo do pračky, abych potom vše zabalila a nechala být.

Dnes, po opravdu povedeném dni, jsem se zamyslela a zjistila, že už ve psaní nevidím smysl, a nebo lépe, nevidím smysl ve sdílení s okolním světem. A to jsem na otevřeném sdílení stavěla soukromý i profesní život, na vyslovených, či psaných myšlenkách svoji komunikaci a posléze i vlastní realitu, protože zbytečné teorie a plané kecy nejsou mojí parketou, a v projevených a spontánně žitých emocích a vášních dávala to, co považuji za nejcennější, pokud jdou přímo z nitra Srdce a bez cenzury. Dnes mi po jisté době mlčení a pasivity přišla jediná otázka, která má možná pro vždy, možná jen na čas ukončit moje světem nežádané aktivity.

„Proč vlastně pokračovat?“

Všechno v našich životech má svůj počátek, smysl, naplnění a také svůj závěr, a tak i já postupně, ale zcela jistě měním, řekněme intenzivní a otevřenou komunikaci za ticho, bezbřehé sdílení prakticky se všemi lidmi, ať už v osobním, či profesním životě za komunikaci s těmi, kteří mají zájem a jsem si vědoma, že jsem jen žila v představě, co otevřenost a komunikace slovem, či písmem znamená, a jak je přijímána. Pro přehnané snahy měnit jsem oslepla a ohluchla, jinak by totiž nebylo možné dojít až do bodu, který mnou otřásl a zastavil mě.

Dny ubíhají a já jen něco málo přes dva měsíce po dnech opravdu silných, požehnaných, ale pro mě také smutných, komunikuji jen s několika málo Bytostmi, s mými dětmi a dětmi jako takovými a především s mužem, se kterým za krátký čas budu moci sdílet moji otevřenost, odvahu a také vše léčící a mocné ticho každý den. V těch několika málo týdnech jsem ukončila mnoho mých aktivit a je mi lépe, jako každému, kdo opustí staré, přežité a vlastně už zbytečné. Svět se nezastavil a já jen vyčistila a otevřela cestu k těm, kdo opravdu chtějí… nezištně, upřímně a jednoduše.

A snad teď moje další psaní zaměřené na Itálii a obyčejný, každodenní život v ní přinese radost mě a také radost a poznání všem mým čtenářům. Už jen proto, že láska k Itálii se nedá vylhat a předstírat. Ta prostě je, a nebo není.

Mějte krásné dny přátelé!

Jana Paseková

Share this Post

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*
*