Jako loutky

20.06.2019

Dlouhodobě se zaobírám otázkou Jednoty a společného Sdílení. A nemám teď vůbec na mysli vypisování se a zbytečné tlachání o vznešených tématech, ale realizaci v každodenním životě. K dnešnímu psaní mě vlastně přivedla dcerka, se kterou v tomto mém prvním týdnu života v Praze, vedeme dlouhé hovory a diskutujeme o kde čem. A jsem vážně z Duše šťastná za skutečnost, že obě děti většinou otevřeně „mluví“ o všem, co cítí, vnímají, chtějí, přejí si, plánují, a samozřejmě i naopak. Je-li něco proti nim, proti jejich podstatě, a především Srdci, tak prostě „mluví“ a jednají.

Celá debata vznikla na základě otázky, proč lidé nesdílejí zajímavé, podstatné, krásné, převratné, zásadní, anebo klidně i obyčejné, malé věci svého života? Proč lidé nešíří osvědčené zkušenosti, nehovoří o zajímavých lidech, jejich životech, jejich projektech, a proč například já to mám úplně opačně? A nemyslím jen teď, ale vždy. Už od dětství mám „přirozenou“ potřebu sdělovat, sdílet, opakovaně, často i mnohokrát vyprávět o tom, či onom. Vždy jako poprvé, vždy s nadšením, vždy  automaticky, bez rozmyslu, bez záměru propagovat, šířit, či dokonce vnucovat. Ta nepochopení mě jako všechny nejasnosti v životě, stejně jako právě u tohoto tématu, velmi rozrušovala a mohu napsat, že i trápila. Tak tomu ale vždy bývá do doby, než se na věc podívám jinak, vlastně když se dívám mimo vlastní Bytost, a ne do svého nitra.

Fotografoval: Libor Svacek, Kaplicka 447, Cesky Krumlov, 381 01 CZ

A tak tu teď sedím a píši, v Praze, u jednoho stolu, v blízkosti naší nádherné dcery Janičky a její stejně kouzelné dcerušky Malvínky. A je toho tolik, co bych i o této chvíli ve Věčnosti mohla napsat a sdělit! Vidím dnes zcela zřetelně, že jedna věc je život sám, věcí ale zcela jinou je prožitek, který buďto MÁME, a potom máme co sdílet, a nebo prostě NE-MÁME, a potom jednoduše nic sdílet nemůžeme. Není žádným objevem, že ZÚČASTNIT SE něčeho, není totéž, jako někde BÝT. Že ani společná existence ve vztahu, ať už dlouhodobém, a nebo krátkodobém, neznamená společné BYTÍ. Že ani kdoví jaká investice nám nezaručí PROŽITEK a nenavodí SDÍLENÍ. Mám stovky a vlastně i tisíce příkladů z terapeutického světa, kdy účast při něčem, s někým, někde, vlastně v nitru daného člověka často neznamenala, a tedy ani posléze nemůže znamenat nic, a to NIC nemůže být Sdíleno jako NĚCO!! Přesouváme svá těla jako při loutkovém divadle, a stejně tak jako dřevěné loutky jednoduše NE-ŽIJEME. Jak bych vlastně potom mohla jen pomyslet na Sdílení, když není co Sdílet?

A já hloupá se doposud zaobíral egoisticky jen otázkou, co není dobře, proč člověk, vztah, zážitek, poznání, radost, bolest, člověku nestojí za zmínku, za šíření, za příklad, za „troubení do celého Světa“. Ještě, že mám Srdce, které ŽIJE, a které mě nakonec vždy, ve všech mých otázkách uklidní a nabídne útěchu a řešení.

Těmi dnešními jsou třeba radost nad mým vlastním nastavením, skutečnost, že vše prožívám velmi intenzivně, třeba i více, než je občas pro okolí únosné, a že snad nastane zlom, který nasměruje Bytosti do Jednoty a radosti ze Sdílení.

Bude to totiž znamenat, že našli a pocítili svá Srdce, se vším, o čem ani netuší, že obsahují a naplňují. Potom si také nenechají vše niterně prožívané jen pro sebe… zcela přirozeně, spontánně a    láskyplně.

Jana Paseková

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*
*