Vytrvalost – brána ke všemu

14.05.2019

Dnes je skvělý den! Venku sice dva dny intenzivně prší, ale mám pocit, že naše planeta potřebuje pořádně vyprat, očistit, zalévat, a že její obyvatele potřebují pochopit, že bez ohledu na cokoliv je to právě Ona, která má vždy poslední slovo. Kromě toho, po dešti přichází duha, symbol naděje, a tu si mnozí vůbec nechrání a nepěstují. Jsem ráda, že počasí se mě jen velmi výjimečně dotýká, a že ne všechno, co se mnohým ohledně počasí nelíbí, vůbec nevnímám, a tedy ani neřeším.

Před hodinou jsem se vrátila z nákupu, dala si něco jako oběd a teď si potřebuji chvíli psát. Mám ráda každou příležitost jak Být, a moje „vypisování se z každodenního života“ je skvělým způsobem, jak se koncentrovat a navázat kontakt se sebou sama…a s Bohem.

Říkám si: „Jak se to všechno stalo a jak je možné, že dnešní den prožívám přesně tak, jak jsem si vždy přála, na takovém místě, o jakém jsem mnoho let snila, s někým, na koho jsem si počkala tolik let?“

Nic převratného, zásadního, ani do očí bijícího se totiž v mém životě nestalo.

A mám za to, že součásti a projevy naší Bytosti, které nás dovedou k realizaci našich snů a přání, jsou často velmi jednoduché a překvapivé svojí absolutní úspěšností. Cítím, že je přitom jedno, co si přejeme, pokud jsme o svém snu přesvědčení ve svém Srdci a neměníme jej ze dne na den, ani v jakémkoliv časovém horizontu, a ani vlivem vnějších okolností, které jsou beztak vždy jen špatnou výmluvou. Ono vlastně to první jasně vylučuje to druhé, protože Srdce své cíle nemění, ani „nesměňuje“ za jiné.

Je zajímavé, jak lidé velmi rychle zapomínají na to, co si přáli třeba ještě před rokem, před měsícem. Když se jich zeptám na vývoj jejich dříve zcela jasné cesty, dívají se na mě nechápavě, jak si vůbec něco tak starého mohu pamatovat, a jak si mohu jen vůbec představovat, že si přejí to stejné, že jejich úsilí s časem roste, a že by je snad nějaká věc, či děj mohly dlouhodobě bavit a naplňovat. Vyslechla jsem si v mém životním čase a prostoru tolik krásných vizí, a tak málo jsem jich zažila zrealizovaných, že tomu mohu jen velmi těžko uvěřit. Krásné projekty, krásné domy, krásné cesty, krásné vztahy, krásné lásky….a nic z toho!

Další věcí je, že když už se nějaký ten sen někomu podaří uskutečnit, je většinou postavený „pouze“ na hmotě, často je uskutečňuje vlastně někdo úplně jiný než my sami, pokud možno rychle, snadno, a tak, aby byly vidět, jednoduše ty, jak už někteří tušíme a víme, nikoho na stálo v radosti a vděčnosti neudrží a především, které stejně nikoho nezajímají. Je vůbec zvláštní, jak hmota mate naši mysl a přesvědčuje nás o tom, že až tohle, a nebo tam to, toho, či tam tu budu mít, budu trvale šťastný, šťastná.

Nemám dnes v úmyslu sepisovat všechno, co mě přivedlo k tomuto okamžiku. Je totiž jen dalším okamžikem mojí pomalé, za to však jasné cesty. Mohu jen napsat, že toho vlastně není příliš, a ani to většinou není vidět. A kromě mojí Víry nemám nic, co by snad mohlo cokoliv zaručovat. Možná jen mohu dodat krásný text ze včerejší silné a emotivní události, které jsem se mohla účastnit tu, v Itálii.

Je pondělí,13.05.2019 – 22 let od chvíle, kdy jsem začala směřovat k mému snu.

A tak jsem Tady a Teď, stále na počátku, ve snu, který je všude, kam se podívám…

„Non sempre possiamo fare grandi cose, ma possiamo fare picoli gesti con grande amore“.

„Ne vždy můžeme dělat velké věci, vždy ale můžeme dělat maličkosti s velkou láskou.“

Jana Paseková

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*
*